Ivančena a zpět... 122km... pěšky
Na tento výlet jsme se postupně připravovali přes půl roku. První trénink byl v listopadu, další jsme pak přidávali v dalších měsících. Ne všechny tréninky se povedly a již zadání naší výpravy bylo natolik drsné, že většina kluků se neúčastnila ani tréninků. Cíl byl následující: na každoroční setkání skautů na Ivančeně dojít pěšky tam i zpět. Dohromady šlo o cca. 140km, které bylo potřeba ujít za víkend s minimem spánku a velmi náročnou trasou Beskyd. Na tento pochod byli nakonec nažhaveni 4 borci: Onďa, Fanda, Milan z Pagody a já (Luky). Milan si bohužel 2 týdny před výstupem poranil koleno a akce se nakonec neúčastnil. Škoda. Zbývající tři jsme se v pátek v 10:30 setkali na novojičínském nádraží, abychom si v Lidlu dokoupili poslední zásoby jídla a pití a vyrazili... směr Ivančena!
Nový Jičín -> Javorník
Cesta nám zpočátku ubíhala velmi rychle, měli jsme spoustu témat, které jsme probrali. Onďa nám vykládal o roverské hře Chaoss, které se předtím účastnil, Luky ukazoval Fandovi krásy okolí Nového Jičína. Na první, zahřívací kopec Svinec jsme vyběhli velmi svižně a dál pokračovali ke Křížku. Lepší počasí jsme si snad ani nemohli přát a tak jsme všichni ze sebe shodili přebytečné oblečení, vyměnili kalhoty za kraťasy, kluci si nasadili skautské šátky a všichni, plni nadšení, vyrazili do Hostašovic, abychom mohli nastoupat na hřeben vedoucí na Javorník.
Cesta nám ubíhala skutečně rychle, probrali jsme spoustu témat, abychom se nakonec na delší dobu zastavili u tématu lidské mysli. Mluvili jsme o tom, jak funguje mysl, jak fungují emoce a o spoustě dalších věcí, které se této oblasti týkají. Pravdou je, že toto na našich výletech probíráme docela často a tak nějak k tomu vždy sklouzneme :-). Ani jsme se nenadáli a už jsme si dávali první svačinku na kopci Huštýn. Pokračovali jsme pak dále směr Javorník, na který jsme vylezli docela svižně a byl to první z hlavních kopců, které nás na trase čekali. Na Javorník Fanda šlapal s určitou nevolí a bylo vidět, že se mu nejde zcela pohodlně. Možná to již byla předzvěst toho, co mělo následovat.
Javorník -> Pustevny
Po cestě z Javorníku do údolí na Pindulu jsem se pořád nějak nemohl dopočítat, kdy zhruba budeme na Ivančeně. Nějak mi ta matika ten den nešla :-). Během scházení, či spíše seběhnutí z Javorníku Fanda pocítil nápor na svoje kolena a zabědoval si, že byl vždycky rád, že s koleny problémy neměl. Zřejmě to pro něj byla nová zkušenost - a taková, jakou poznat nechtěl. Do Pinduly jsme se dostali docela rychle a hned jsme začali nastoupávat první výškové metry na Radhošť. A že nám to ten kopec neulehčoval - ten nejtěžší úsek začínal právě dole. Onďa si během naší cesty chtěl několikrát zahrát jednu slovní hru, no během toho šlapání do kopce se ani Fandovi ani mě něchtělo přemýšlet. Náš mozek měl úplně jiné starosti a zejméne plíce jely na plný výkon :-). V půli cesty na Radhošť jsme si v potoce nabrali čerstvou vodu, posilnili se a pokračovali dál. Pomalu se blížila doba setmění, když jsme se vyškrábali ke kapli na Radhošti, kde jsme se ale nezastavili a hned pokračovali k nejbližší chatě, kde jsme se plánovali občerstvit. Chata byla zavřená a jelikož teplota vzduchu začala prudce klesat a začal se zvedat vítr, rychle jsme se převlíkli do teplejšího oblečení. Došlo i na čepku a rukavice. Jen Onďa místo čepice měl svůj nový skautský klobouk - a podle mě mu velmi slušel ;-).
Cesta z Radhoště na Pustevny je spíš taková povinnost, ovšem na Fandovi již bylo vidět, že začíná mít té cesty dost a že se mu nejde zcela pohodlně. Trápil ho bolavý kotník a tím, jak mu chtěl odlehčit a nezatěžovat ho, zatížil druhou nohu a ozvalo se mu koleno. Na Fandovi bylo vidět, že skutečně bojuje. Nejen s bolestí, ale i sám se sebou - se svou vlastní motivací. Neměl to snadné, ale přesto pokračoval dál. Věřil, že to zvládne. Pokračovali jsme tedy z Pusteven na Čertův mlýn, kde nás opět čekalo prudké stoupání. Když jsme se uprostřed kopce na chvíli zastavili, prohlásil jsem, že ještě 100 metrů a jsme na vrcholu a tak jsme se všichni pokračovali dál. To už byla úplná tma. Když jsme ušli cca. 200 metrů, tak se mě Onďa zeptal, zda jsem náhodou nemyslel 100 výškových metrů :-). Mno přiznal jsem se, že jsem se spletl, ale že to nebyl úmysl - nejsem si jistý, zda mi v tu chvíli kluci uvěřili :-). Jakmile se vystoupali nahoru, čekal nás už pouze sestup do Čeladné.
Čeladná a zasloužený spánek
Po pár metrech se Fanda zastavil, abych se mu podíval na jeho bolavé koleno. Na první pohled vypadalo koleno, jako zcela zdravé, ale s tím by Fanda určitě nesouhlasil. Ovázal jsem mu ho objímadlem, abych ho trošku zpevnil a ulevil mu. Prý to pomohlo, ale řekl bych, že pouze krátkodobě. Sešli jsme tedy pár kilometrů dolů, abychom v ošetřování pokračovali a tentokrát se postarali o kotník. To už jsme více-méně byli na asfaltové silnici, po které jsme měli cca. 5 km sejít do Čeladné. Na Fandovi bylo vidět, že toho už má dost. Onďa mu nabídnul, že si mohou vyměnit boty a tím Fandovi ulevit. Ač to Fanda zpočátku odmítal, nakonec přistoupil a skutečně mu to pomohlo. Líbilo se mi, že si kluci takto vzájemně pomohli. Když jsme došli do údolí do Čeladné, bylo něco kolem půlnoci. Fanda se rozhodl, že dál nepůjde - že by to nezvládl. Rozložili jsme si tedy spacáky, nastavili si budíka na 5h ráno a usnuli spánkem unavených a spokojených výletníků :-). Ráno pro Fandu přijel tatínek a ten nás ochotně převezl do Ostravice k Lanovému centru, odkud jsme nakonec s Onďou pokračovali sami na Lysou horu a pak Ivančenu. Díky zdržení a přespání jsme nestihli vyjít na Smrk, ale těšili jsme se, až si ho dáme cestou zpět. Maminka on Fandy nám připravila teplý čaj a nějaké drobnosti k snědku. Velmi jsem to ocenil :-).
Lysá hora -> Ivančena
Na Lysou horu jsme vyrazili ve svižném tempu. Věděli jsme, že z Ostravice je výstup náročnější, než z Frýdlantu a byli jsme na to dobře připraveni. Na Lysou jsme došli za hoďku a půl a těšili jsme se, že si dáme nějakou teplou polévku. Na chatě jsme potkali spoustu skautů a Onďa dokonce i nějaké známé. Objednali jsme si Kofolu, fazolovou polévku a já si ještě dal utopence. Když jsme to všechno snědli, vyrazili jsme v klidu na Ivančenu, měli jsme dostatek času a tak jsme nikam nepospíchali - i tak jsme na Ivančenu dorazili docela brzo, asi kolem desáté. Zde jsme odpočívali a čekali na Lukiho, Žlebu a všechny ostatní. Nakonec jich dorazilo docela dost a s Onďou jsme si "užívali" pár minut slávy :-). Každopádně jsme se cítili fyzicky i psychicky velmi dobře a byli jsme připravení a odhodlaní k cestě zpět.
Ivančena -> Smrk
Zpátky jsme vyrazili velmi, velmi svižným krokem a již teď mohu říct, že svižné tempo jsme udrželi až do Nového Jičína. Já sám jsem byl velmi překvapen, že jsem dokázal takovou rychlost v pohodě udržet, ovšem musím uznat, že Onďova fyzička byla ještě o malinko lepší a na několika málo úsecích mi utekl. Na vrchol Lysé hory jsme již nelezli - neviděli jsme v tom smysl a bylo tam plno lidí - a tak jsme zkratkou začali sestupovat do Ostravice, kde jsme oba dva dostali chuť na teplý oběd a čepovanou Kofolu :-). Vlezli jsme tedy do první restaurace - tedy spíš hotelu - který byl na nás, upocené skauty, až příliš nóbl :-). Původní obavu, že nás tam ani nepustí jsme pustili z hlavy a objednali si oba dva smažený sýr a onu nepostradatelnou průvodkyni našich výletů - Kofolu. Zde jsme se tak hodinku zdrželi a pak vyrazili na Smrk.
Na ten jsme svižným tempem stoupali metr po metru, až jsme se dostali na rozcestí, kde jsme potkali další výletníky. Ti nám poradili, že na Smrk vede zkratka, která jde sice velmi prudkým kopcem, ale cesta je mnohem rychlejší, než po turistické značce. Měli pravdu. Bylo to skutečně velmi, velmi, ale velmi prudké a dlouhé, ale přesto výrazně rychlejší. Cesta na Smrk nás neskutečně nabila energií - byla to cesta náročná, ovšem nahoře jsme oba dva měli skvělý pocit z našeho výkonu. Ihned jsme tedy pokračovali a začali sestupovat dolů do Čeladné. Cesta ze Smrknu je dlouhá, cca. 10 kilometrů, z toho velká část po asfaltu a v těchto chvílích jsme již přestávali spolu komunikovat a více jsme se soustředili každý na sebe a na ubíhající metry a kilometry.
Čeladná -> Radhošť
V Čeladné jsme se ani nezastavili, jen jsem Fandovi napsal SMSku, že jsme právě dorazili na místo, kde jsme včera spali a ihned jsme pak pokračovali v cestě. Čekala nás 5km zdlouhavá cesta po asfaltu směr Čertův mlýn. Na této cestě jsme již spolu prakticky nekomunikovali a jen šlapali a šlapali. Úsek ubíhá velmi pomalu, protože je plný zatáček a když už si člověk myslí, že za touto zatáčkou už musí být konec, tak za ní ve skutečnosti přijde... další zatáčka :-). Myslím, že nám s Onďou pomohlo naše rychlé tempo a tak jsme úsek nakonec zvládli velmi dobře. Na konci jsme se občerstvili a čekalo nás nastoupávání na Čertův mlýn - dalších asi 2,5 km do kopce - naštěstí mírnejšího a mnohem příjemnějšího. Když jsme vylezli nahoru, už jsme oba dva věděli, že do Nového Jičína dojdeme, neboť z kopců už nám zbýval jen Javorník a ten je pro nás hračka.
Sestoupili jsme dolů na Pustevny, kde jsme se v místním baru občerstvili. Onďa tam na pár minut únavou usnul a já taky klimbal :-). Když jsme posilněni vyrazili dál, netušili jsme, že nás čeká najtežší úsek celé trasy - ani né tak fyzicky, jako spíš psychicky. Mezítím se totiž venku vytvořila hustá mlha - nebylo moc vidět, kde je chodník a celkově nás ta mlha zpomalovala. Na Radhošť jsme došli v dobrém čase, kolem půnoci, ovšem mlha byla tak hustá, že jsme minuli kapli i vysílač. Museli jsme se vrátit, abychom kapli našli a odpočinuli si. Na tomto místě nastala první krize - začali jsme přemýšlet o tom, že to vzdáme. Já jsem si uvědomoval svou zodpovědnost, ovšem zároveň jsem měl velkou touhu pokračovat dál - nechtěl jsem to vzdát, ale také jsem nechtěl zbytečně riskovat. Po společné zralé úvaze jsme se rozhodli, že budeme pomalu sestupovat, velmi obezřetně hlídat značky, které byly špatně vidět a budeme na GPSce kontrolovat naši polohu. Mlha nás velmi zpomalila - na to jsme na tomto výletě nebyli zvyklí. Já si po pár metrech uvědomil, že ta mlha je jen malá komplikace a zdržení a pevně jsem se rozhodnul, že kvůli mlze to nevzdám. Onďa cestou dolů vyslovil myšlenku o možnosti to vzdát, ale nakonec se rozhodl, že bude pokračovat. Cestou jsme se také dohodli, že nepůjdeme až na vrchol Javorníku, ale stačí na rozcestí pod ním a že zpátky nepůjdeme po hřebeni, ale ihned sestoupíme do Veřovic, kde půjdeme po cestě domů. Sice to bude nejméně záživná část celého výletu, ale bude bezpečná a pohodlnější, než jít velmi pomalu v mlze a po hřebeni.
Javorník -> Nový Jičín
Jakmile se sešli na Pindulu, mlha neustoupila. Byla všude a navíc se přidal i vítr a déšť. Po chvilce odpočinku jsme vyrazili na Javorník. První výstup jsme opět zvládli ve velmi svižném tempu a čekal nás poslední, ovšem prudký kopec přes les. Když jsem do něj vstoupili, prakticky hned jsme ztratili značku a pouze intuitivně jsme se vrhli kolmo nahoru, abychom za pár minut narazili na cestu, která nás po hřebeni dovedla až k rozcestníku u Malého Javorníku. Mlha byla tak velká, že ačkoliv jsme tuto křižovatku oba znali, jako své boty, přesto jsme kolem ní prošli, aniž bychom si toho všimli. Když jsme byli zde, vědeli jsme, že jsme pokořili všechny kopce a teď nás čeká poslední sestup! Déšť se změnil na déšť se sněhem, vítr neustupoval a mlha byla pořád velmi hustá. Na Javorníku jsme několikrát zabloudil a museli se vracet a ujasnit si, jakou cestou máme jít. Když jsme se blížili do Veřovic, Onďu přepadla únava a chuť spánku a aby to zahnal, začali jsme si opět povídat. Pomohlo to. Ve Veřovicích se mlha rozpustila a nás čekalo posledních cca. 15km chůze. Onďa se rozhodl, že nasadíme ďábelské tempo a tím, že se udrží bdělý. A povedlo se - celých 15km jsme šlapali rychlostí na hranici poklusu a došli do NJ mnohem rychleji, než jsme původně počítali. Cesta ubíhala skutečně rychle. Tak rychle, že se Onďa ani nechtěl zastavit u dopravní značky "Nový Jičín", abychom si udělali závěrečnou fotku :-).
Do Nového Jičína jsme dorazili v neděli v 6:20 ráno, doma jsme byli kolem 6:40. Onďa se tešil na pizzu, kterou mu slíbila maminka a já se těšil na pizzu, kterou jsem si slíbil sám :-). Jsem velmi rád a hrdý na nás oba, že jsme tento náš výlet zvládli. Těší mě, že naše fyzička je tak dobrá, že Onďa v pondělí šel do hodiny tělocviku a vše bez problémů zvládnul. Stejně tak jsem moc rád, že na tento výlet s náma šel i Fanda a získal tak cennou zkušenost. Není všem dnům konec a pokud bude chtít, může Fanda na Ivančenu vyrazit příští rok znovu. Ač jsem v neděli za pochodu Onďovi říkal, že nemám potřebu žádný další takový extrémní výlet plánovat, už nadruhý den jsem vymyslel další, ještě těží výlet :-). Ale na ten je teď čas...
Celkem jsme ušli: 122km (Fanda 50km)
Udělali jsme cca. 160.000 kroků (Fanda 65.000)
Vystoupali jsme: 5.300 metrů (Fanda kolem 2.000)
Cesta nám trvala 43hodin a 35 minut
