Velká Fatra v zimě
Náš poslední výlet na Velkou Fatru v září se všem natolik líbil, že jsme se rozhodli, že se sem vrátíme i v zimě. Únor byl na to ideální čas a ačkoliv nám náš první termín nevyšel, tak jsme si vše vynahradili na konci měsíce. Počasí nám sice tolik nepřálo, ale i přesto jsme se vrátili se spousty zážitků, na které budeme dlouho vzpomínat. Pro některé účastníky to byla první pořádná zimní výprava a všichni jsme poznali, že chození po horách v zimě je úplně jiné, než v létě.
Příjezd na chatu
Ve čtvrtek odpoledne jsme vyrazili směr Ľubochnianská dolina. Matěj, Robin a já (Luky) odjížděli autem, zbytek výpravy ve složení Radka, Milan, Johny a Jirka (Johnyho bratr) vyráželi vlakem. Jako první do Ľubochně dorazil team jedoucí autem a brzo jsme tam mohli přivítat Maťa, který nám opět velmi ochotně pomohl s organizací a zajistil nám chatu. Musím touto cestou Maťovi ze srdce poděkovat, protože ačkoliv sám na víkend odjel do Slovenského ráje, připravil nám vše potřebné, abychom mohli na chatě bez problémů fungovat. Zavezl jsem Matěje a Robina na chatu a s Maťem pak odjel do Ružomberka pro zbytek našeho týmu. Chtěl jsem, aby Matěj s Robinem sami připravili věci na chatě, zatopili a postarali se o vodu - a vše kluci v pohodě zvládli - jsem moc rád, že se na ně mohu spolehnout.
Když zbytek týmu dorazil do Ružomberka, rozloužili jsme se s Maťem a vyrazili na chatu. Tam jsme se najedli, poklábosili a šli spát - ráno nás čekal první ze tří zimních výstupů.
Výstup na Smrekovicu a ztracená mačka
V pátek ráno jsme vstali, nasnídali se, kluci si u chaty vyzkoušeli a upravili mačky, oblékli si zimní oblečení, turistické návleky a všichni jsme vyrazili na náš první výlet. Autem jsme dojeli ke žluté turistické značce a vyrazili k hotelu Smrekovica. Hned na začátku túry nás překvapilo jezero Blatná - když jsme tu byli v září, jezero spíš připomínalo mokřady, na většíně území bylo zcela vyschlé, ovšem nyní se před námi ukázalo v celé své kráse - tentokrát skutečně vypadalo, jako jezero. V údolí příliš sněhu nebylo, ovšem jak jsme postupně nabírali výškové metry, množství sněhu postupně rostlo. Jako první jsem si nasadil mačky já, ostatní měli pocit, že je na ně ještě brzy. Když jsme se dostávali ke hřebeni Velké Fatry, sněhu již bylo minimálně po kolena a místy až po pás. Sníh byl těžký a udusaný, vetšina z nás jsme se do něj nebořili, ovšem Milan si na tomto výletě vybral docela krutou daň. Celkem pravidelně se propadal do sněhu až po kolena, místy musel chodit po čtyřech a dost ho to vysilovalo a brzdilo. Když jsme mu my ostatní "utekli", nasadil si mačky, ovšem ten den se na Milana lepila smůla, jako na paty - během výstupu mačky ztratil. Když nám to vysílačkou zavolal, my jsme již byli na hřebeni a odpočívali. Johny se sám nabídnul, že sejde dolů a pomůže Milanovi mačky najít. Spolu s ním jsem šel i já. Líbilo se mi, že se Johny sám nabídnul, aby pomohl kamarádovi. Sešli jsme tedy dolů, mačky našli a vystoupali zpátky na hřeben.
Mezitím se ostatní přesunuli na vyhlídku, kde na nás počkali. Výhledy byly moc hezké, počasí nám taky přálo, ačkoliv bylo poloblačno. Když na vyhlídku dorazil i Milan, Johny a já, udělali jsme si pár fotek, odpočinuli si a rozhodli se, že půjdeme zpátky. Další cesta vzhledem k času a prostředí již neměla smysl. Kluci si nasadili mačky a pomalu jsme se tedy slézali z hřebene. Již po pár metrech všichni uznali, že mačky jsou skutečně dobrá věc a že si je měli nasadit již dříve. Když jsme v jednom místě, ještě pořád docela vysoko, čekali na pomalejší členy týmu, začala Radka kopat do stromu, pod kterým jsem stál já s vysvětlením, že si okopává sníh z bot. Samozřejmě, že sníh, co byl na stromě mi s každým otřesem padal na hlavu a když to Matěj uviděl, tak se k Radce rád přidal :-). Mno a tím začala koulovačka každý proti každému... mno, ono to teda místy vypadalo, jako všichni proti Lukymu :-) - taky jsem dostal několik headshots.
Na chatě jsme byli kolem páté hodiny odpolední a Milan s Lukym začali připravovat večeři - plněné bramborové knedlíky. Byl to náš první pokus o toto jídlo a myslím si, že dopadlo velmi dobře. Všichni jsme si pochutnali. Večer jsme si šli lehnout, abychom byli ráno připraveni na druhý výlet.
Chata pod Borišovom
Když Milan vstal, hned nám oznámil, že na výlet s náma nepůjde, neboť mu boty neproschly a má je zcela mokré. Stejné problém měl i Robin, ale tomu to bylo úplně jedno :-). Po snídani jsme tedy bez Milana autem vyrazili až na konec Ľubochnianskej doliny, abychom po červené značce vystoupali na hřeben a dále pak pokračovali směr Ploská a Chata pod Borišovom. Kdo tuto cestu zná, tak ví, že celá trasa začíná velmi prudkým stoupáním téměř kolmo na hřeben - je to velmi náročný výstup v létě, a o to více v zimě.
Když jsme se dostali na hřeben, pomalu jsme pokračovali k rozcestníku. Zde jsme se rozdělili - Johny, Jirka, Matěj a já jsme vyrazili na "Richyho kopec" (kopec, na který chtěl v září jít Richy), Radka a Robin na nás čekali u rozcestníku. Společně jsme se pak vydali zasněšenou krajinou směrem na Ploskou. Výstup v zimních podmínkách byl náročnější, než v létě, navíc nás celou cestu doprovázel nepříjemný zimní vítr. Na Ploské jsme udělali pár společných fotek a pak jsme vyrazili k chatě pod Borišovom.
Když jsem se zeptal kluků, zda se chtějí podívat i na Borišov (kopec nad chatou, kde jsme byli i v září), tak prohlásili, že ne, že jsou už docela utahaní. Zalezli jsme tedy do chaty, kde jsme si všichni dali vydatnou slovenskou kapustnicu, doplnili tekutiny a vyrazili zpátky k autu. Cesta nám docela rychle utíkala a u auta jsme byli před čtvrtou hodinou.
Na chatě se Luky pak ujal veření večeře - špagety Alio Olio e Peperoncino. Po večeři jsme si povídali a vymýšleli blbosti, jejichž hlavním organizátorem nemohl být nikdo jiný, než Robin :-). Se svými lumpárnami nás vlastně provázel po celou dobu - buzení kokrháním či vojenskou trubkou či neustálé pouštění písničky "Já miluju Minecraft". Ani se nás neptejte, co znamenají hlášky "už jsem tady zas", "poštoika" či "královský roztahovač" :-).
Velký Choč, Kalameny a návrat domů
Neděle začínala brzo. Velmi brzo. Abychom vše v klidu a pohodě stihli, museli jsme vstávat už ve 4:00! A hned ráno jsme měli před sebou velkou výzvu: najíst se, připravit si čaj do termosek, kompletně uklidit chatu. Museli jsme se přesunout do nejbližší vesnice, kde již čekala Lukyho teta s autem. Ta nám pomohla s přesunem do cca. 30km vzdálené vesnice Loučky, kde nás čekal poslední výšlap na Velký choč. Vše jsme zvládli bez problémů. V Loučkách se Milan opět od nás oddělil a zvolil si méně náročnou trasu.
My jsme pak pokračovali dále směr Velký choč. Již rutinně jsme vyrazili do kopců, které nás čekali. Tentokrát to již v údolí vypadalo na mlhu a špatnou viditelnost. Z Velkého Choče je prý velmi hezký výhled na Tatry, Malou i Velkou Fatru a taká na Oravu. Doufali jsme, že se mlha zvedne a my nahoře uvidíme alespoň část z toho, co tato hora svými výhledy slibuje. Jak jsme ovšem postupovali výše a výše, tak jsme tušili, že tentokrát se tak nestane. Na hřeben jsme se dostali cca. za hodinu a půl, počkali na pomalejší členy a vyrazili na náš poslední kopec. Sníh, mlha a vítr se ukázali v plné síle a všem bylo jasné, že zda zažijeme pořádné horské zimní podmínky. Na vrcholu byla uplná mlha, velmi silný vítr, spousty zledovatělého sněhu a zima - prostě úplně všechno :-). Udělali jsme zde fotku a vyrazili zpátky.
Z Louček jsme se pak všichni vydali směr Kalameny - tam jsme se těšili, až se vykoupeme v přírodním termálním koupališti, jako posledně. Cestou jsme se ještě podívali na vodopád v obci a pak již nadšeně vyrazili za koupáním. Převlíkli jsme se do plavek a na hodinku relaxovali ve vodě. Robin opět dělal blbiny, jako obvykle :-). Tím ale naše dobrodružství nekončilo - když jsme nastoupili do auta, že pojedeme zpátky, tak jsem nacouval autem do příkopy :-). Když jsem vystoupil a uviděl, jak mám jedno zadní kolo z poloviny v blátě a jak strmá příkopa je, hned jsem si pomyslel, že budu muset v obci sehnat traktor. V mezičase jsem přemýšlel, jak dostat kluky Raškovy domů, protože toto nám bude chvíli trvat, než auto vyprostíme. Celou situaci nakonec zachránil Milan, který říká, že to musíme vytlačit - nedával jsem tomuto pokusu vůbec žádnou šanci. Sednul jsem do auta, pokusil se rozjíždět a když kluci vzadu zatlačili, auto se skutečně po chvilce z příkopy podařilo vyprostit. Velmi jsem si ulevil.
Pak jsme se setkali s Maťem, který naložil část týmu, co jel domů vlakem a já s Raškovými jsme vyrazili autem. Jsem rád, že se výlet vydařil a nic se nestalo. Velmi si cením toho, jak kluci umí vzájemně spolupracovat, sami se postarat na chatě o oheň a bez problémů plnit a rozdělovat si i úkoly, které nejsou zrovna oblíbené.
Díky moc všem zúčastněným!
